14.6.2009 Přinášíme Vám výsledky výzkumu diskriminace na základě sexuální orientace, které nám zaslala PhDr. Olga Pechová v detailu aktuality najdete podrobnější informace.
Chtěla bych vás seznámit s výsledky výzkumu diskriminace na základě sexuální orientace, který jsem on-line formou realizovala na konci roku 2008. Obdržela jsem celkem 497 vyplněných dotazníků. Svoje odpovědi mi zaslalo celkem 150 lesbických žen, 289 gay mužů, 33 bisexuálních žen a 24 bisexuálních mužů a jeden heterosexuální respondent, který se setkal s diskriminací, neboť byl považován za gaye. Všem respondentům děkuji za jejich ochotu!
V tomto textu bych chtěla popsat některé údaje, které z výzkumu vyplynuly. Zaměřím se přitom na odpovědi oněch 496 bisexuálních a homosexuálních lidí, neboť zkušenost heterosexuálního respondenta by žádala speciální zpracování. Zde ji zmiňuji pouze jako připomínku, že homofobie nezasahuje jenom lesby, gaye a bisexuální lidi, nýbrž celou společnost.
Zkušenost s fyzickým napadením z důvodu sexuální orientace uvedlo 11% respondentů (n=55), z toho 43 mužů (14%) a 12 žen (7%). Muži byli tedy obětí napadení zhruba dvakrát častěji než ženy a útoky na ně také častěji byly závažnějšího charakteru.
Jen tři z respondentů se pokusili útok nahlásit, přičemž v jednom případě policie vůbec neprojevila zájem o řešení a ve dvou případech byl její zákrok neúčinný. Někteří respondenti nekontaktování policie zdůvodňovali dřívějšími špatnými zkušenostmi, zatímco u jiných se jednalo o projev obecnější nedůvěry v orgány činné v trestním řízení. Na základě tohoto zjištění lze tedy předpokládat, že naprostá většina napadení motivovaných sexuální orientací není vůbec nahlášeno a je velmi diskutabilní, kolik z nahlášených případů je policií úspěšně řešeno.
S verbálním a jiným obtěžování se setkalo celkem 177 respondentů (35%), z toho 53 lesbických žen (35%), 103 gay mužů (36%), 14 bisexuálních žen (42%) a 7 bisexuálních mužů (29%). Nejčastěji se jednalo o slovní útoky, ale byly zaznamenány i další formy obtěžování jako jsou hanlivé nápisy, urážlivé dopisy, výhružky, vydírání a vandalismus.
S některou z forem diskriminace v zaměstnání (nepřijetí do zaměstnání, diskriminace v pracovním postupu, vyhození ze zaměstnání) se setkalo 47 respondentů (9%), z toho 35 gay mužů (12%), 9 lesbických žen (6%), 2 bisexuální ženy (6%) a jeden bisexuální muž (4%). Je třeba zdůraznit, že řada respondentů neměla žádnou nebo jen velmi omezenou pracovní zkušenost, takže reálná míra zastoupení této zkušenosti je z tohoto důvodu poněkud podhodnocená.
Celkem 71 respondentů (14%) uvedlo, že se stalo terčem obtěžování na pracovišti. Jednalo se o 15 lesbických žen (10%), 45 gay mužů (16%), 6 bisexuálních žen (18%) a 5 bisexuálních mužů (21%).
Zkušenost s diskriminací v oblasti zdravotnictví uvedlo celkem 21 respondentů, přičemž se jednalo o 15 homosexuálních mužů (5%), 5 lesbických žen (3%) a jednu bisexuální ženu (3%). Ve většině případů se jednalo o problémy s darováním krve, ze kterého jsou homosexuální lidé stále vylučováni.
S diskriminací v jiných oblastech služeb se setkalo celkem 56 respondentů (11%), z toho 18 lesbických žen (12%), 5 bisexuálních žen (15%), 29 gay mužů (10%) a 4 bisexuální muži (12%). Nejčastěji se jednalo o diskriminaci v barech a restauracích, méně často v jiných zařízeních jako jsou například hotely či sportovní kluby.
68 respondentů (14%) se přihlásilo k členství v církvích a náboženských společnostech. Z respondentů, kteří se přihlásili k členství k některé církvi či náboženské společnosti, uvedlo celkem 27 osob (40%), že se cítily diskriminovány z důvodu své sexuální orientace. Také někteří respondenti, kteří nejsou členy žádné církve či náboženské společnosti, uvedli, že se cítí jejich představiteli respektive členy diskriminováni. Tuto odpověď označilo celkem 34 respondentů, z toho 14 lesbických žen, 19 gay mužů a jedna bisexuální žena.
Celkem 330 respondentů (67%) uvedlo, že v posledních pěti letech navštěvovalo nějakou školu. Z tohoto počtu celkem 68 osob (21%) sdělilo, že zažilo ve škole obtěžování či diskriminaci, protože se o nich vědělo nebo předpokládalo, že jsou lesbická žena, gay nebo bisexuální člověk. Ukázalo se však, že zkušenost respondentů, kteří v posledních pěti letech studovali střední či základní školu (n=158) a nikoliv pouze školu vysokou, je odlišná, přičemž relativní četnost zkušenosti s obtěžováním, šikanou či diskriminací je u těchto respondentů statisticky významně vyšší (35%). To nepochybně souvisí s faktem, že šikana a podobné jevy jsou obecně četnější na základních a středních školách.
Výše uvedené údaje představují jen zlomek z toho, co jsem se v průběhu výzkumu dozvěděla. Budu se tedy snažit co nejdříve zveřejnit podrobnější informace, avšak vzhledem k jejich množství se mi to patrně nepovede dříve než na podzim. Jakmile k tomu dojde, budu vás o tom informovat (prostřednictvím webového portálu eLnadruhou pozn. L2).
Tyto informace, které jsem získala, jistě nelze zcela zobecňovat, neboť respondenti byli převážně lidé ve věku 15-35 let a také mezi nimi bylo zastoupeno výrazně více vysokoškolsky vzdělaných lidí, než odpovídá populačnímu průměru. Nejedná se tedy o statisticky reprezentativní vzorek homosexuálních a bisexuálních lidí v ČR, byť se výzkumu zúčastnilo téměř pět set osob a jde tedy o třetí největší soubor LGB lidí, který se za dobu existence České republiky podařilo získat pro účast na nějaké výzkumné studii. Výzkum je také částečně limitován tím, že probíhal po internetu a tudíž mi chyběl osobní kontakt s lidmi, kteří dotazníky vyplňovali.
Mým cílem bylo získat informace o současném stavu diskriminace na základě sexuální orientace, neboť jsem se opakovaně setkávala s pochybnostmi o tom, zda vůbec existuje respektive jak je častá a jaké mívá podoby. Výsledky naznačují, že v České republice je rozsah diskriminace menší než v jiných zemích bývalého sovětského bloku, avšak přesto se jedná o poměrně rozšířený jev. Doufám, že získané údaje budou přínosem pro lidi a organizace, kteří se tímto tématem zabývají.
Jsem však překvapená tím, jak silný odpor toto zkoumání vyvolalo. Setkala jsem se již s řadou odmítavých názorů, které z různých důvodů tento výzkum zavrhují. Podle některých kritiků nelze zkoumat diskriminaci za pomoci dotazníků, podle jiných se údaje získané na internetu nemají statisticky zpracovávat. Jiná námitka vychází předpokladu, že gayové a lesby mají tendenci nadhodnocovat svoje zkušenosti s diskriminací, byť zahraniční studie ukazují spíše na opačnou tendenci (tj. na tendenci podceňovat míru diskriminace).
Další kritici si myslí, že pojmy lesba a gay jsou zastaralé a používání těchto termínů prý podporuje negativní stereotypy. Podle této teorie diskriminace gayů, leseb a bisexuálních lidí zmizí tehdy, když se začneme všichni tvářit, že takoví lidé vůbec neexistují. Striktně právní námitka pak zase říká, že diskriminace je jen takové jednání, která tak označí soud, a tudíž nic takového nemohu jako psycholožka zkoumat.
Setkala jsem se rovněž s tvrzením, že obtěžování je obtěžováním pouze tehdy, pokud zřetelně řeknete, že se vám ono chování nelíbí. Nadávky, vydírání, urážlivé dopisy či vandalismus podle této teorie nejsou obtěžováním, pokud pachateli nesdělíme, že s tímto jednáním nesouhlasíme. Nikdo prý nemůže předem vědět, že oslovení jako „buzerantská kurva“ či „hnusná lesba“ nám jsou nepříjemná.
Domnívám se, že společným jmenovatelem těchto výhrad je neochota se tímto problémem seriózně zabývat. Přesto doufám, že i tyto výše zmíněné negativní ohlasy přispějí k rozpoutání debaty o diskriminaci na základě sexuální orientace. Ještě jednou bych tedy chtěla poděkovat všem, kteří ke vzniku tohoto výzkumu přispěli.
PhDr. Olga Pechová, katedra psychologie FF UP v Olomouci
eLnadruhou Vám děkuje, že jste se účastnily/i a přispěly/i. Bez Vás by to nebylo, děkujeme.