14.5.2010 V pátek se v kostele Sv. Salvátora na Praze 1 konala Bohoslužba, která byla určena pro LGBTIQ komunitu a já si říkala jaké to asi bude a co od toho mám čekat a tak si dovolím pro ty kteří jste nedorazili napsat pár řádek.
Včera za deštivého počasí jsem došla ke sv. Salvátoru těsně před začátkem Bohoslužby a protože jsem od přírody samotářka a jsem plachá a nevěřící v žádného konkrétního Boha, tak jsem proklouzla do horní části kostela, kde jsem trávila celý čas a měla možnost vše tiše pozorovat. Bohoslužba začala přesně na čas a první co mě mile překvapilo bylo to, že Bohoslužbu vedla pani Farářka, která vyzvala hrstku lidí, kteří byli roztroušeni po tom celém velkém kostele, aby využili míst předních lavic. Asi 10 lidí se ochotně zvedlo a přiblížili se a jen dva samotáři asi jako já zůstali v pozadí.
Nijak neholduji náboženským slovům a občas mi připadají jejich slovní spojení v určitých kontextech poněkud směšné a to je vlastně důvod, proč nechci chodit do kostela a také je to pro to, že věřící lidé tomu přisuzují hroznou vážnost. Občas cítím z lidí v kostele, že jdou smazat zlo a projevit úctu, ale jakmile z kostela vyjdou jakoby na úctu k sobě i k ostatním úplně zapomněli a to je další věc, co mě odrazuje od návštěv kostelů a Bohoslužeb. Jenže teď jsem tam seděla odřízlá od všech lidí a měla pocit, že celý kostel patří jen mě. Zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se do příjemně posazeného hlasu Farářky a začla vnímat obsah slov, která vycházela z jejich úst přes mikrofon do ozvučení a když jsem zaslechla slova jako Náš Pán vykouzlilo mi to letmý úsměv, který mi připomněl, že jsem vlastně na Bohoslužbě. V těch slovech byla pravda, pokora, úcta, láska a porozumění a pro to vše jsem si vlastně přišla, ale to jsem zjistila až na konci až po tom, kdy pár lidí z přítomných zaujalo místo pani Farářky a přečetlo několik citací a odříkalo modlitbu. Tohle vše trvalo necelých 40 minut a tím, že to nebyl monoténí přednes z Bible utekl mi ten čas překvapivě rychle.
Asi 15 minut před koncem Bohoslužby vyrušilo mé vnímání příchod pubertálně hihňajících se lidí, kteří se snažili být tiše, ale akustika kostela jim to moc nedovolovala. Jak jsem později zjistila, tak to byli členi sboru BesHarmonie (bylo jim 13 - 17 let) , která po Bohoslužbě nastoupila s panem sbormistrem na akustickou zkoušku, která mi připadala jako samotné vystoupení, ale po pár minutách dívky a chlapci zmizeli někde za oltářem. Byla prodleva to je asi jediné co bych vytkla, ale ta v podstatě ani tak moc nevadila a spíše mi poskytla prostor na vstřebání těch slov, samotného místa lezavé zimy, která je pro kostely typická, atmosféry a přemýšlela jsem si o lidech, jací vlastně jsme.
Lehké tóny a pobrukování mě navrátilo zpět. Sbor byl nastoupen v oranžovo-černé barvě. Dívky a chlapci rozházeni tak, aby co nejlépe sbor zněl. Slečna za eLnadruhou uvedla BesHarmonii a předala slovo panu Sbormistrovi, který krátce promluvil a pak vždy před jednotlivou písní řekl pár slov o ní. Zazněli písně francouzské, italské, staromoravské, slovenské i ruské. Celkem odzpívali 13 písní, které byly plné energie a radosti, která se dostávala až ke mně. Říkala jsem si jaká je škoda, že je tam tak málo lidí a tak jsem tleskala za dva, ale nebylo to potřeba, protože BesHarmonie zpívala jako by byl kostel úplně zalidněný. Každá osoba, která tam stála a vytvářela svou přítomností to úžasné hudební těleso byla jedinečná a zajímavá, byl to sbor plný jinakosti a originality a nevím, zda organizátorky nebo Logos vybral tento sbor záměrně, či to byla náhoda, ale bylo to přesné a výstižné za což děkuji a budu se těšit, že má další návštěva do kostela bude opět v rámci festivalu eLnadruhou.
Brettsch.